Každá je jiná, každá je silná:
Poznejte inspirativní příběh Zuzky

Měsíc říjen neboli #pinktober je měsícem prevence a boje proti rakovině prsu, se kterou se pojí i ztráta vlasů. Spojili jsme se s inspirativními ženami, které nám sdílely svůj osobní příběh s nemocí. Každý je jiný, a přesto mají něco společného – nesou v sobě sílu, pocit osvobození a sebepřijetí.

Zuzčin příběh je plný výzev, poznávání sebe samé a přehodnocení životních priorit. Přináší naději, že nemoc může lidem více dát, než vzít. Vypráví, jak důležité je se otevřít světu a nezapomínat při tom na sebe. Dotýká se duševního zdraví a péče o tělo. Nechte se inspirovat jejím povídáním:

Jak to celé začalo

• Jak a kdy začal tvůj příběh s onemocněním?

„Můj příběh začal v mých 32 letech. V roce 2020 se mi narodila dcerka a krátce poté, co jsme oslavili její první narozeniny jsem si nahmatala útvar v prsu.“

• Měla jsi tušení, že se něco děje?

„V tu dobu jsem se cítila skvěle. Po porodu jsem se konečně dostala do formy, všechno si doma sedlo, jedla jsem zdravě, sportovala, zhubla jsem, cítila jsem se plná energie a vůbec jsem netušila, že se něco děje.“

• Jak se na nemoc přišlo? Byla to náhoda nebo se hledala konkrétní příčina problémů

„V září roku 2021 jsme si s manželem koupili čtyřkolku a jednoho sobotního dne byla dcerka u babičky na hlídání a my byli jezdit. Po ježdění mě začalo bolet hodně levé prso, ale přikláněla jsem to k tomu, že jsem moc ten den nekojila a ještě se namohla na čtyřkolce. Až když jsem si začala prohmatávat prso, zjistila jsem, že tam mám velmi tvrdý útvar – nebyla to bulka, ale obrovský útvar tvrdý jak kámen. Bolelo to čím dál víc, tak jsem jela na pohotovost. Tam mi řekli, že to je z (ne)kojení zatvrdnuté a ať leduju a jdu v pondělí ke svému gynekologovi. Můj gynekolog měl dovolenou, takže jsem opět navštívila nemocnici, kde mi paní doktorka řekla, že ultrazvuk udělat neumí a že kdyby to bylo cokoliv, tak stejně se s tím v době kojení nedá nic dělat. Ať počkám a případně zase přijdu. Po týdnu, kdy jsem masírovala, dávala tvaroh a promačkávala, jsem tušila, že něco není v pořádku. Tak jsem jela do mamodiagnostického centra požádat, zda si mohu zaplatit vyšetření prsou. Tam byli velmi ochotní a ihned mě vzali, vyšetření udělali a tím se to celé zjistilo a rozběhl se kolotoč.“

Léčba jako cesta k uzdravení

• Léčba bere i dává. Co vzala a dala tobě?

„Dala mi nový náhled na život – neřešit zbytečnosti, žít tady a teď, věnovat se sama sobě, poznat své vnitřní já a přijmout se taková, jaká jsem. Měla jsem o to větší chuť být obklopena těmi správnými lidmi a překonávat různé výzvy – sportovní, životní, adrenalinové, cestovatelské, vztahové. Dala mi nové přátele a setkání, možnost přehodnotit priority, odvahu inspirovat druhé a otevřenost vůči změnám. Začala jsem si užívat každou vteřinu života, přestala jsem brát odpovědnost za druhé na sebe a vnímat potřeby svého těla. Posílila můj vztah s manželem a dcerkou. Dala mi spokojenější, kvalitnější a usměvavější život. A mohla bych pokračovat dále :).

A co mi vzala? Prohloubila strach o život v situacích, kdy mám nějaké zdravotní potíže. Na nějakou dobu mi vzala symboly ženství. Vzala mi ze života lidi, které nepotřebuji. Některé negativní stránky: netrpělivost, konzervativnost a říkání na všechno NE. Za mě je důležité přijmout situaci jako výzvu a vědět, pro co a koho chceme žít a poučit se z toho, které věci chceme změnit, abychom jednou nelitovali, že jsme něco nezkusili, nezažili nebo neučinili a život neprožili naplno.“

• Léčba silně zasahuje i psychiku. Máš nějaký rituál, návyk, „berličku“, která tě po psychické stránce posiluje v těžkém období?

„Moje psychika je zasažena nejenom z léčby rakoviny prsu, ale již z doby, kdy jsem prodělala zástavu srdce ve svých 23 letech a následně mi byl implantován defibrilátor. V tu dobu přišly také první úzkosti a strach o můj život. Vzhledem k dalším prodělaným arytmiím, se kterými jsem se potýkala, a následně léčbou rakoviny prsu, úzkosti v průběhu přicházely a odcházely v různě silných intervalech a intenzitách a potýkám se s nimi stále. Rituály nemám, ale snažím se v první řadě předcházet situacím, které mi úzkost vyvolávají – to je například hlídání tepové frekvence, vyhýbání se negativním situacím a stresu, samota a strach, když se necítím dobře. A v druhé řadě za ty roky vím, které situace mi naopak pomáhají ke zvládnutí, a to je například – předčasné uklidnění a zaměstnání hlavy, jasný denní režim, dostatek spánku, dýchání, strava, shoty z červené řepy, Bachovy esence a hlavně pohyb – chůze a nově běh :). Jako největší úspěch považuji to, že jsem se odhodlala přihlásit na běžecký závod na 10 km a překonat právě svoji hlavu a chci v tom určitě pokračovat. Proto jsem se přihlásila na další závod (Pražský půlmaraton v dubnu 2024), abych měla motivaci udržet si tento stav a dále na sobě zapracovala.“

Prevence a její role v bojích nejen s rakovinou

• Kdybys svému mladšímu já mohla poslat vzkaz, co by to bylo?

„Zuzi, nečekej na chvíli až bude pozdě a nebudeš moct udělat to, co jsi vždycky chtěla a o čem jsi snila. Hledej příležitosti a odhodlání k tomu zkusit vše, po čem toužíš. Neboj se říkat NE, vždycky si najdi čas pro sebe a pamatuj, že čas není otázkou času ale priorit. “

• Víme, že prevence může být klíčová pro úspěšné vyléčení onemocnění. Jak to vidíš ty?

„Včasné zjištění nemoci vede v dnešní době k úspěšné léčbě, proto je prevence velmi důležitá a je potřeba o ní neustále mluvit. Proto ani vy nepodceňujte prevenci, včasné odhalení vám může zachránit život.“

• Statistiky mluví jednoznačně ve prospěch prevence. V čem myslíš, že je problém? Proč se prevence tak zanedbává?

„Nikdo si nechce připustit, že nemoc se netýká pouze starších generací a chybí informovanost o tom, že čím dál častěji onemocní ženy v nízkém věku. O této problematice by se mělo v dnešní době hovořit neustále už i při první prohlídce na gynekologii a za mě i na středních školách by mělo být součástí výuky.“

Kolekce k Novému háru

• V Eppi podporujeme kromě jiných i Nové háro – projekt, který zajišťuje paruky onkologicky nemocným pacientům do 25 let. Jak tento projekt vnímáš?

„Paruky pro denní nošení mohou být v době onkologické léčby pro člověka velká finanční zátěž. A z toho důvodu si myslím, že lidé mají strach vůbec tyto možnosti poptat. Je skvělé, že podpora onkologicky nemocných pacientů funguje a pomůže ženám zlepšit psychickou stránku ze ztráty vlasů.“

• Možná nad oslovením nebo žádostí v tuto chvíli onko pacienty váhají. Možná se stydí. Co bys jim vzkázala?

„Myslím si, že buď váhají právě z finančních důvodů a nebo o těchto možnostech vůbec nevědí. Ze své zkušenosti vím, jak ochotně fungují nadace pro zajištění paruk a v každé situaci doporučuji nebát se oslovit s prosbou o pomoc. Je to velmi jednoduché a v této situaci vám vždy rádi pomůžou navíc to nezasáhne váš rodinný rozpočet, který v době léčby může být zatížen.“

• Je pro tebe důležitá podpora jakéhokoliv projektu/spolku/organizace?

„Ano, tohle je za mě věc, která má smysl. Je potřeba o ní mluvit a dostat do povědomí široké veřejnosti, protože se nejedná o nemoc starších generací, ale v dnešní době se s ní setkáváme od velmi nízkého věku. Člověk má totiž pocit, že se ho to netýká, dokud se jemu nebo jeho blízkým něco nestane. I proto já jsem se vlastně rozhodla sama za sebe sdílet svůj příběh i za cenu toho, že to pomůže jednomu jedinému člověku. A musím říct, že spousta mých blízkých šlo a vyšetření si zajistilo. “

Na závěr přání druhým

• Kdybys měla jedno přání, které bys mohla věnovat ostatním. Co by to bylo?

„Já bych si přála, aby každý člověk, který se setká tváří v tvář s těžkou životní situací, dostal druhou šanci a náležitě ji využil a nepromarnil ji. A také bych si přála, aby každý našel odhodlání a vnitřní sílu k přijetí dané situace.“

Chci darovat nové háro